.jpg)
Každoroční debata o tom, zdali jsou překážkové dostihy humánní se rozpoutala v Austrálii během Warrnambool Racing Carnivalu. Je jisté, že příští rok se prostesty budou opět opakovat. Všechny výtky ovšem směřují výhradně proti překážkovým dostihům, často je však opomíjen fakt, že nešetrný a krutý je vlastně celý dostihový průmysl.
Pokud se Vám někdy poštěstilo se podívat na dražbu jako je např. ta v Kynetonu či Echuce, rozhodně se Vám naskytne scéna, která se opakuje ve všech zemích světa, kde se plnokrevníci chovají. Otevřete-li oči, nemůžete si nepovšimnout, že se život koně náhle scvrkne do posuzování na základě rodokmenu a předpokladů, které se často ani nemusí stát skutečností. Kůň za koněm, plnokrevník či teplokrevník, pak nakonec za pár stovek dolarů skončí u řezníka nebo obchodníka s koňským masem. Mezi těmito koňmi je samozřejmě většina tzv. "vysloužilých dostihových" koní, kterým sice není více než 11 let, přesto jsou však na odpis, neboť dostihový průmysl z nich udělal psychické trosky, které jsou naprosto nezvladatelné a nebezpečné sobě i okolí.
Dostihový průmysl je multimilionový byznys, ve kterém je ke koním přistupováno jako ke komoditám, které mají zářný, ale poměrně krátký život. Podle informací organizace RSPCA se v Austrálii pouhých 300 plnokrevných hříbat z 1000 narozených v plnokrevném chovu objeví na dostihové dráze. Zbývajících 60 % jich utrpí fatální zranění ještě během tréninku anebo vyhoří po krátké kariéře na dostihové dráze. Opravdovou tragédií je chladný a téměř nevšímavý přístup chovatelů, kteří v tomto odvětví působí.
V mnoha jiných zemích jsou koně umístěni do náhradních domovů anebo znovu trénováni pro vykonávání jiné činnosti (parkur, westernové ježdění), jenže chovatelé v Austrálii tento postup odmítají. Majitelé koní sice tento přístup zcela neschvalují, nicméně nemají mnoho prostředků, jak lehkovážné chovatele přinutit k odpovědnosti. Je pravdou, že často je převýchova koně zcela nemožná z důvodu poničení pohybového aparátu, k němuž dochází v rámci dostihového tréninku. Takto postižené koně nelze použít už ani na lehkou práci pod hobby jezdci.
Řešení zřejmě leží v omezení počtu připouštěných klisen. I když je třeba si otevřeně přiznat, že i nadále bude mnoho nepotřebných plnokrevníků končit na jatkách, snížením počtu narozených hříbat se omezí nehumánní zacházení chovatelů s koňmi, kteří v dostihovém průmyslu neuspějí anebo pro něj nebudou vhodným "materiálem." V současnosti totiž chovatelé netrpí žádnými skrupulemi a takového koně (i když jsou v mnoha případech zdraví a vhodní na výše zmíněnou převýchovu) posílají na jatka.
Bylo by vhodné zavést vyšetřovací komise, které by se přímo zabývaly zločiny proti humanitě praktikované za lesklou oponou dostihového sportu. Jejich úkolem by měl být dohled a monitoring nad chovateli. Veřejnost by měla být informována o těchto zvláštních praktikách, které se dějí mimo objektivy fotoaparátů i kamer. Média se tímto problémem příliš nezabývají...Je zcela jasně, že se tyto praktiky příliš nezmění, protože kromě výše zmíněného řeší australský dostihový průmysl i další problémy, které samozřejmě nijak nesouvisí s tím, jak je s koňmi zacházeno, nýbrž spadají do oblasti dotací. A to je velká chyba. Schováváním hlav do písku se ještě nikdy nic samo nevyřešilo.
Možná, že tím nejlepším argumentem proti posílání zdravých koní na jatka by mohla být australská sporotovní legenda - Phar Lap. Když dorazil do Austrálie v roce 1928 poté, co byl zakoupen za směšných 160 guinejí, vůbec nikomu nepřipomínal šampióna. Kdyby Harry Telford nebyl v zoufalé situaci, možná by býval skončil úplně stejně jako mnozí plnokrevníci dnes: v konzervách pro psy.
Smutná realita, která jako stín obestírá celý dostihový průmysl schovávající se za levné pozlátko "sportu králů", sentimentalitu, historii a především peníze, které každoročně generuje do kapes všech možných živlů. Phar Lap a Makybe Diva jsou národní hrdinové, ale mnozí plnokrevníci takové štěstí nemají a jejich jedinou vyhlídkou je, že se stanou potravou pro domácí mazlíčky.
Pokud se Vám někdy poštěstilo se podívat na dražbu jako je např. ta v Kynetonu či Echuce, rozhodně se Vám naskytne scéna, která se opakuje ve všech zemích světa, kde se plnokrevníci chovají. Otevřete-li oči, nemůžete si nepovšimnout, že se život koně náhle scvrkne do posuzování na základě rodokmenu a předpokladů, které se často ani nemusí stát skutečností. Kůň za koněm, plnokrevník či teplokrevník, pak nakonec za pár stovek dolarů skončí u řezníka nebo obchodníka s koňským masem. Mezi těmito koňmi je samozřejmě většina tzv. "vysloužilých dostihových" koní, kterým sice není více než 11 let, přesto jsou však na odpis, neboť dostihový průmysl z nich udělal psychické trosky, které jsou naprosto nezvladatelné a nebezpečné sobě i okolí.
Dostihový průmysl je multimilionový byznys, ve kterém je ke koním přistupováno jako ke komoditám, které mají zářný, ale poměrně krátký život. Podle informací organizace RSPCA se v Austrálii pouhých 300 plnokrevných hříbat z 1000 narozených v plnokrevném chovu objeví na dostihové dráze. Zbývajících 60 % jich utrpí fatální zranění ještě během tréninku anebo vyhoří po krátké kariéře na dostihové dráze. Opravdovou tragédií je chladný a téměř nevšímavý přístup chovatelů, kteří v tomto odvětví působí.
V mnoha jiných zemích jsou koně umístěni do náhradních domovů anebo znovu trénováni pro vykonávání jiné činnosti (parkur, westernové ježdění), jenže chovatelé v Austrálii tento postup odmítají. Majitelé koní sice tento přístup zcela neschvalují, nicméně nemají mnoho prostředků, jak lehkovážné chovatele přinutit k odpovědnosti. Je pravdou, že často je převýchova koně zcela nemožná z důvodu poničení pohybového aparátu, k němuž dochází v rámci dostihového tréninku. Takto postižené koně nelze použít už ani na lehkou práci pod hobby jezdci.
Řešení zřejmě leží v omezení počtu připouštěných klisen. I když je třeba si otevřeně přiznat, že i nadále bude mnoho nepotřebných plnokrevníků končit na jatkách, snížením počtu narozených hříbat se omezí nehumánní zacházení chovatelů s koňmi, kteří v dostihovém průmyslu neuspějí anebo pro něj nebudou vhodným "materiálem." V současnosti totiž chovatelé netrpí žádnými skrupulemi a takového koně (i když jsou v mnoha případech zdraví a vhodní na výše zmíněnou převýchovu) posílají na jatka.
Bylo by vhodné zavést vyšetřovací komise, které by se přímo zabývaly zločiny proti humanitě praktikované za lesklou oponou dostihového sportu. Jejich úkolem by měl být dohled a monitoring nad chovateli. Veřejnost by měla být informována o těchto zvláštních praktikách, které se dějí mimo objektivy fotoaparátů i kamer. Média se tímto problémem příliš nezabývají...Je zcela jasně, že se tyto praktiky příliš nezmění, protože kromě výše zmíněného řeší australský dostihový průmysl i další problémy, které samozřejmě nijak nesouvisí s tím, jak je s koňmi zacházeno, nýbrž spadají do oblasti dotací. A to je velká chyba. Schováváním hlav do písku se ještě nikdy nic samo nevyřešilo.
Možná, že tím nejlepším argumentem proti posílání zdravých koní na jatka by mohla být australská sporotovní legenda - Phar Lap. Když dorazil do Austrálie v roce 1928 poté, co byl zakoupen za směšných 160 guinejí, vůbec nikomu nepřipomínal šampióna. Kdyby Harry Telford nebyl v zoufalé situaci, možná by býval skončil úplně stejně jako mnozí plnokrevníci dnes: v konzervách pro psy.
Smutná realita, která jako stín obestírá celý dostihový průmysl schovávající se za levné pozlátko "sportu králů", sentimentalitu, historii a především peníze, které každoročně generuje do kapes všech možných živlů. Phar Lap a Makybe Diva jsou národní hrdinové, ale mnozí plnokrevníci takové štěstí nemají a jejich jedinou vyhlídkou je, že se stanou potravou pro domácí mazlíčky.
Podle článku Laury Laura Hurleyové zpracoval Phar.Lap
Zdroj:www.abc.net.au
Překlad: Phar.Lap
Žádné komentáře:
Okomentovat