Lesk a bída žokejů...

Dostihový sport je nehumánní, slýcháme neustále, přesto si stále zachovává výsostný status "Sport králů." Díky nezřízené posedlostí anglických aristokratů rychlostí a dostihy byl vyšlechtěn anglický plnokrevník. Kůň krásný na pohled, který se stal perlou dostihových drah po celém světě. Jeho rychlosti se vyrovná pouze jeho nevypočitatelnost. Ovšem i zde je třeba soudit charakter konkretního jedince a nelze házet všechny plnokrevníky automaticky do jednoho pytle.

Existují tací, na kterých se dá "dříví štípat", ale také ti, kteří jsou nebezpeční nejen sobě, ale také svému okolí. Paradoxně právě ti mívají díky svému bojovnému duchu také schopnost dobře běhat a vyhrávat. Vezměte si např. legendárního hřebce St Simona. Byl zlý a všichni se ho báli, ale jakmile vstoupil na dostihovou dráhu, jednoduše zářil. 

Je těžké podívat se na problematiku dostihového sportu z vícero úhlů, protože nikdy nevíte, zdali se díváte z toho správného, ale je třeba si připustit fakt, že i kůň může zneužívat své síly a terorizovat ošetřovatele nebo žokeje. Bývá zcela běžné, že dva živočišné druhy, kteří se divákům na dostihové dráze jeví jako jeden celek, proti sobě často stojí jako dva gladiátoři v aréně...  Občas jsme svědky "výbuchu" koňského charakteru přímo na dráze. Mnohým divákům se takovéto "kaskadérské" zpestření jistě postará o vzrušující podívanou, ale málokdo z nich si plně uvědomí, že kůň svou silou mnohonásobně předčí drobného mužíčka, který mu sedí na zádech. Ačkoliv to tak mnohokrát nevypadá, řídit koně v obrovské rychlosti není žádná legrace. Ne nadarmo se říká, že "kdyby kůň o své síle věděl, nikdo by na něm neposeděl..."

Dostihy jsou jako život, nikdy nemůžete předem přesně vědět, co se stane... Jednou jste dole, podruhé nahoře...

Text. Phar.Lap
Zdroj fotografií: Monika Preislerová